V dnešní „televizní“ době je opravdu s podivem, jak mnoho lidí se nebojí promlouvat do médií a přitom u většiny z nich je jejich projev vskutku žalostný. Kultůra projevu (ten kroužek nad ů dojde vysvětlení) je tristní, bez ohledu na vzdělání promlouvajícího, ale dokonce i bez ohledu na dobu, kterou dotyčný v různých médiích tento výkon již předvádí. Tím kroužkem jsem chtěl jinak než slovně vyjádřit svoje pohoršení nad kvalitou výše zmíněného.
Souvisí to pravděpodobně s tím, že mnoho lidí je bohužel mylně přesvědčeno, že se mohou vyjadřovat ke všemu. V našich krajích se vžila myšlenka, že mohou-li, tak se nepřísluší, aby to nedělali. U jednoduchých případů rozpozná i prostý televizní divák, že vyjadřuje-li se občan jdoucí náhodně kolem dotazujícího se redaktora například k otázce, je-li klonování lidských zárodečných buněk etické, bude pravděpodobnost toho, že ví, o čem mluví, velmi malá. Přesto ani pocit trapnosti při blábolení odpovídajících, který pozorující divák před přístrojem zažívá, neposlouží jako vodítko k tomu, aby sám na podobnou otázku z oblasti, o které neví nic, odmítl odpovědět; popřípadě poslal dotazujícího do háje, nebo ještě dál. A přitom kultůra projevu (to ů už vysvětlovat nehodlám) se obzvláště v případech, že mluvíme o věcech, kterým nerozumíme, pohybuje na hranici tragikomedie. Já vím, je to těžké se ubránit („…ježíšmarjá já budu v televizi…“), ale máme zapotřebí dělat ze sebe kašpara v přímém přenosu? Obrana (nedávno) je však překvapivě jednoduchá.
První odstavec bych teď mohl zopakovat, pouze sousloví do médií bych mohl vyměnit třeba za sousloví k pracovnímu kolektivu, k představenstvu společnosti, k delegátům sjezdu, nebo dokonce (mířím vysoko) k občanům této země. Dál bych už ovšem setrval na svém původním konstatování. I lidé, kteří velmi často musí předstoupit před publikum, jsou řečníky velmi slabými, zejména mají-li reagovat na otázky z publika, či reagovat na neočekávaně vzniklé situace. Zjednodušeně řečeno mají-li opustit „bezpečí“ předem připraveného textu. I zde ale existuje jednoduchá obrana proti bezobsažnému blábolení, nikdy nekončícím souvětím, při kterých už ani nevíme, kde jsme začali a o čem to vlastně mluvíme a divák či posluchač je na tom ještě hůř; v případě že už dávno neusnul. I v tomto případě je (dávno) několik jednoduchých zásad, které nám pomohou.
Ovšem ani když překonáme výše uvedené neduhy, nemáme ještě vyhráno. Dosud jsme se zabývali jen sami sebou. Ale promlouváme-li k publiku, nebo účastníme-li se nějaké diskuse, nejsme tam sami. Takoví, jako jsme my, mnohdy i mnohem horší, a o to nepříjemnější řečníci, se totiž vyskytují všude. Přemluvit, umlčet, zpacifikovat, zjednodušeně řečeno překonat jejich „odpor“ je další z řady dovedností, které musí mít dobrý řečník či prezentátor. Ani to nemusí být problém, je ovšem opět velmi důležité vědět, jak na to (teď).
Aby byly prezentační dovednosti úplné, měla by naše prezentace zahrnovat i používání současných moderních technologií. Tím slovem „současných“ vylučuji tabuli a křídu, jako jediné podpůrné prostředky jakéhokoli výkladu. Nicméně je třeba nejen vědět, co současné moderní prostředky pro prezentaci jsou, ale i jak s nimi zacházet a jak je využívat. Není nic horšího, když se všech nabízených prostředků zmocní někdo, kdo nemá ani potuchu o způsobu jejich používání. V takových případech se nejedná o použití, ale o zneužití. I proti tomu však existuje jednoduchá obrana, kterou prozradím na závěr zde již bez odkazu. Nezapomínejte na heslo: „V jednoduchosti je síla“. Pro více informací navštivte naše webové stránky www.computerhelp.cz/pocitacove-kurzy
Souvisí to pravděpodobně s tím, že mnoho lidí je bohužel mylně přesvědčeno, že se mohou vyjadřovat ke všemu. V našich krajích se vžila myšlenka, že mohou-li, tak se nepřísluší, aby to nedělali. U jednoduchých případů rozpozná i prostý televizní divák, že vyjadřuje-li se občan jdoucí náhodně kolem dotazujícího se redaktora například k otázce, je-li klonování lidských zárodečných buněk etické, bude pravděpodobnost toho, že ví, o čem mluví, velmi malá. Přesto ani pocit trapnosti při blábolení odpovídajících, který pozorující divák před přístrojem zažívá, neposlouží jako vodítko k tomu, aby sám na podobnou otázku z oblasti, o které neví nic, odmítl odpovědět; popřípadě poslal dotazujícího do háje, nebo ještě dál. A přitom kultůra projevu (to ů už vysvětlovat nehodlám) se obzvláště v případech, že mluvíme o věcech, kterým nerozumíme, pohybuje na hranici tragikomedie. Já vím, je to těžké se ubránit („…ježíšmarjá já budu v televizi…“), ale máme zapotřebí dělat ze sebe kašpara v přímém přenosu? Obrana (nedávno) je však překvapivě jednoduchá.
První odstavec bych teď mohl zopakovat, pouze sousloví do médií bych mohl vyměnit třeba za sousloví k pracovnímu kolektivu, k představenstvu společnosti, k delegátům sjezdu, nebo dokonce (mířím vysoko) k občanům této země. Dál bych už ovšem setrval na svém původním konstatování. I lidé, kteří velmi často musí předstoupit před publikum, jsou řečníky velmi slabými, zejména mají-li reagovat na otázky z publika, či reagovat na neočekávaně vzniklé situace. Zjednodušeně řečeno mají-li opustit „bezpečí“ předem připraveného textu. I zde ale existuje jednoduchá obrana proti bezobsažnému blábolení, nikdy nekončícím souvětím, při kterých už ani nevíme, kde jsme začali a o čem to vlastně mluvíme a divák či posluchač je na tom ještě hůř; v případě že už dávno neusnul. I v tomto případě je (dávno) několik jednoduchých zásad, které nám pomohou.
Ovšem ani když překonáme výše uvedené neduhy, nemáme ještě vyhráno. Dosud jsme se zabývali jen sami sebou. Ale promlouváme-li k publiku, nebo účastníme-li se nějaké diskuse, nejsme tam sami. Takoví, jako jsme my, mnohdy i mnohem horší, a o to nepříjemnější řečníci, se totiž vyskytují všude. Přemluvit, umlčet, zpacifikovat, zjednodušeně řečeno překonat jejich „odpor“ je další z řady dovedností, které musí mít dobrý řečník či prezentátor. Ani to nemusí být problém, je ovšem opět velmi důležité vědět, jak na to (teď).
Aby byly prezentační dovednosti úplné, měla by naše prezentace zahrnovat i používání současných moderních technologií. Tím slovem „současných“ vylučuji tabuli a křídu, jako jediné podpůrné prostředky jakéhokoli výkladu. Nicméně je třeba nejen vědět, co současné moderní prostředky pro prezentaci jsou, ale i jak s nimi zacházet a jak je využívat. Není nic horšího, když se všech nabízených prostředků zmocní někdo, kdo nemá ani potuchu o způsobu jejich používání. V takových případech se nejedná o použití, ale o zneužití. I proti tomu však existuje jednoduchá obrana, kterou prozradím na závěr zde již bez odkazu. Nezapomínejte na heslo: „V jednoduchosti je síla“. Pro více informací navštivte naše webové stránky www.computerhelp.cz/pocitacove-kurzy