Martin Dobeš: Vzdělávání 4.0 aneb jak se naučit mít rád školu

Většina dospělých Čechů si životem nese nehezkou vzpomínku na pobyt ve školním zařízení. Vzdělávání je pro nás často něčím, čím je třeba projít hlavně kvůli papíru, případně aby byla rodina spokojena. Samotné vzpomínky na vzdělávací proces jsou mnohdy nepříjemné, pokud se zrovna netýkají veselého studentského života. Učitel je brán nikoli jako partner ve vzdělávání, ale spíše jako policajt, snažící se nemilosrdně odhalit naše slabá místa a následně trestat.Česko se v nedávném mezinárodním výzkumu, kde byl zkoumán vztah lidí ke školnímu vzdělávání, umístilo ze 45 států na předposledním místě. Horší vztah ke škole má jen Jižní Korea (ona severní část korejského poloostrova se výzkumu pochopitelně neúčastnila).Je zřejmé, že tento negativní vztah, jakousi neblahou psychologickou kotvu, si dospělí Češi promítají i do vztahu k celoživotnímu vzdělávání. Řada lidí si pod pojmem „vzdělávání dospělých“ nebo „firemní školení“ vybaví nepříjemné chvilky ve školní lavici, v lepším případě nudu, v horším případě zkoušení u tabule. Těžko se divit. Je zřejmé, že dokud se nezmění náš vzdělávací systém, dokud bude škola továrnou na vysvědčení a maturity, pak nelze čekat, že budou mít lidé kladný vztah ke vzdělávání obecně. A to i přesto, že vzdělávání v dospělosti skutečně vypadá – ve většině případů – naprosto jinak než školní výuka.Není to nic, co by se dlouhodobě nevědělo. Problém vidím v tom, že Česko je zemí neuvěřitelně formalizovanou. Často se tu narodí dobrý nápad, nebo se něco převezme ze Západu, aby se to pak náležitě „zformalizovalo“ nějakou novelou školského zákona nebo systémovým projektem. Myšlenky, inovace, ideje nemají rády formalizaci. Daleko lépe žijí ze své podstaty, pokud se jich chopí a začnou je realizovat schopní a motivovaní lidé. Těžko přinutit člověka, aby změnil své myšlení nějakou vyhláškou nebo projektem. Místo toho, abychom u lidí rozvíjeli potenciál, přinutíme je, aby se chovali podle šablon a hlavně aby nedělali chyby. Jako kolečko ve stroji. Tak jako se mluví o Průmyslu 4.0 nebo Společnosti 4.0, mluví se v posledních měsících i o Vzdělávání 4.0. Hlavní výzvou nového konceptu má být to, že v EU zanikne během příštích 15 let polovina pracovních profesí v důsledku robotizace. Pracovní trh se drasticky změní a na tuto výzvu musí reagovat celý vzdělávací systém, od mateřské školky až po sektor vzdělávání dospělých. Důraz by měl být kladen na výchovu ke kreativitě, podnikavosti a k umění učit se. K dynamice a schopnosti reagovat na rychlé změny. Mnohem silnější roli by měli zastávat v systému kariérní poradci a vzdělávací lídři. Jenže u nás se právě vinou jakési posedlosti po formalizaci čehokoli zavádí změny velmi pomalu. Chybí nám sebereflexe a způsob, jak tuto sebereflexi zapracovat do systému. O nutnosti změn se ví desítky let, ale některé z nich – například akční plánování – se do českého světa dostaly až v poslední době. Sebereflexe, schopnost reagovat na změny, a to jak na úrovni lidské, tedy individuální, tak i systémové na národní úrovni, je naprosto nezbytnou podmínkou k úspěchu.Bohužel právě sebereflexe je naší největší slabinou.Autor: Marin Dobeš, expert EPALEZdroj: https://ec.europa.eu/epale/cs/blog/vzdelavani-40-a…
ZAUJAL VÁS TENTO ČLÁNEK? Nastavte si AGENTA pro hlídání podobných informací! Nebo se podívejte, jaké kurzy nabízí portál Edumenu.cz v oblasti Lidských zdrojů a personalistiky nebo třeba Managementu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *